rok 2012
USA 2012 Montana, Wyoming
Tak tady je stručná reportáž z naší letošní cesty po zemi indiánů:
1. srpna navečer přistáváme v Denveru. Fronta k imigračním úředníkům je strašně dlouhá a málem nám uletí letadlo do Billings.
Sotva vyřídíme zapůjčení karavanu a nakoupíme zásoby, míříme k Little Big Hornu. Za volantem Pepa.
Ranč na divokém Západě. Montana 2012
Hroby padlých vojáků jsou v tlumené záři zapadajícího slunce fotogenické. Na pomníku Siouxů se skví nápis: „Nezvali jsme vás sem. Tuto zemi nám dal Bůh, vy jste měli svou. Nechtěli jsme vaši civilizaci.“ Rudé sluníčko ozařuje mrak dýmu na obzoru. Hoří step. Dojemný je i nápis na muzeu. V jazyce indiánů tu stojí „Važ si míru.“ V RV kempu nedaleko Big Hornu nás paní recepční ujistí, že požár stepi je pod kontrolou a že nás v případě nebezpečí vzbudí. Ve čtyři ráno jsem vzhůru. Časový posun. Doma je už poledne. Na obzoru směrem k požáru je nebe ozářené rudě.
Další den prší. Míříme na návštěvu k Natu Waldovi, jednomu z nejznámějších pletařů z rawhidu (nevydělané kůže). Musíme projet indiánskou rezervací. Divné místo. Chudé dřevěné domky, okolo binec. Venku není ani živáčka, ale mají tady supermarket. Celý oplechovaný. Jdeme dovnitř. Zákazníci i prodavači jsou indiáni. Stojím na parkovišti před supermarketem a fotím si kostel naproti. Přijíždí otlučený pickup. Mladý indián za volantem se na mě široce usmívá a obloukem mě objíždí.
Nat a jeho žena už nás čekají. Pozvou nás do domu, který je krásný a na místní poměry veliký. Uvaří nám kávu a vyprávějí o sobě. Pak nás Nat vezme do své dílny, kde vznikají výrobky, jejichž cena je často srovnatelná s cenou nového auta. Vezmou nás i do stáje a ukážou nám svůj chov koní.
Míříme do Sheridanu. Přejíždíme z Montany do Wyomingu. Na dálnici zastavujeme a fotíme se pod cedulí Wyoming.
Hranice států Montana a Wyoming. Naše výprava.
Sheridan je kouzelné město. Má nádherné centrum. V obchodě King´s Saddlery mají muzeum. Obdivujeme sto let stará sedla. V Mint baru naproti přes ulici si dáme whisky a ten den máme ještě v plánu návštěvu steakhousu Ribs and Chops. Přespíme v karavanu v Sheridanu na parkovišti.
Ráno je blankytně modré. Cílem cesty je Dayton. Peťo to nastavuje na navigaci a ptá se, jak se to píše. Bára mu to hláskuje. Zuzka napovídá, že stejně jako Payton, akorát je tam dé. Když nás zajímá, co je to Payton, tak Zuzka neví.
V Daytonu máme zastávku u pletařky mekate z koňských žíní Sary Hagel. Ranč s malým domkem, na trávníku zapleveleném svlačcem stojí dvě skládací židle, jako by sem zabloudily a za ohradou samozřejmě koně. Sympatická plnoštíhlá blondýnka, něco přes třicet, nám ochotně ukazuje svou dílnu. Také stroj na česání koňských žíní i starodávnou pletací mašinu, která má - jak jinak- svůj příběh. Patřila prý před sto lety chlapci jménem Sam, který oslepl při práci v dolech. Živilo ho pak pletení právě na tomto stroji. Sara siloměrem seřizuje brzdy a připravuje žíně. Stroj se pak rozjede po kolejnicích v zaprášené dílně a Sara přímo před námi uplete mekate. Říká, že mašinu musí brzdit na správnou zátěž, protože jinak by mekate prasklo, nebo by se správně nedotáhlo. Praxe ji prý naučila. Pletení Saru uživí. Má zakázky na čtrnáct měsíců dopředu a jedno mekate stojí kolem čtyř set dolarů.
Náš dočasný příbytek na ranči u Sary Hagel
Další zastávka je na půl cesty mezi Daytonem a Sheridanem u výrobců kovbojských bot Eda a They Disneyových. Ed a jeho žena Thea už nás čekají a v okamžiku, kdy přijíždíme, vycházejí před dílnu. Dílna je útulná. Brusky, pilky, mašiny na šití, kůže, kůže a zase kůže. Na ponku krabička žvýkacího tabáku. Vysvětlují, jak zákazníkovi napřed změří nohy a pak zhotoví kopyta přesně podle nich. Ed nám ukazuje práci na rozpracovaných botách. Vyřezává jemné ornamenty z kůže na ozdobu a sešívá kůži na stroji. Výroba jedněch bot prý trvá více než týden a boty u Disneyových vyjdou na osm set až devět set dolarů.
Ten den na nás ještě počká se svým autem Sara Hagel na smluveném místě a vede nás na návštěvu ke svému otci, který si na vlastní zahradě sestavil originální chuckwagon. Pro ty, kteří nevědí, co to je, jedná se o vůz s plachtou tažený koňmi, který při přehánění dobytka na daleké vzdálenosti sloužil jako kuchyně. Sařin otec nám vůz ochotně ukazuje. Veškeré vybavení je originální a stále funkční. Plachta je sto let stará. Všechno je autentické, žádné náhražky novými věcmi. Poté, co nám Sařin otec ukáže, k čemu vše sloužilo, usadí nás na trávníku a nabídne nám vychlazené pivo v plechovkách, což v třicetistupňovém vedru vítáme.
Koupelna u chuck vagonu
Další den je cílem naší cesty městečko Cody. Jedem přes Greybull. Přejíždíme hory, karavan se šplhá serpentinami. Nádherná příroda. Potkáváme spousty motorkářů. Jsou jiní než doma. Nikam se neřítí, jedou v partách, pomalu a vychutnávají si pohled na přírodu. Většina z nich ani nemá helmu, jen uvázaný šátek kolem hlavy. Dopravní nehody tu téměř neexistují. Lidi jsou tu daleko klidnější než u nás. Do Cody je daleko, cesta trvá celé dopoledne. Sotva sjedeme z hor, pokračuje cesta opět suchou, placatou, nekonečnou stepí beze stromů.
V Cody navštívíme odpoledne muzeum. Expozice jsou věnovány prvním osídlencům, zbraním, indiánům a přírodě. Velká část je věnována Buffalo Billovi. Pak si jdeme prohlédnout centrum městečka. Pod širým nebem v parku je tu koncert Country kapely. Tisíce posluchačů sedí na skládacích židlích, které si každý přinesl. Chvíli posloucháme, dáme si hamburgera a pokračujeme k centru. Hospody jsou v parném večeru obleženy motorkáři. Sedí venku na terasách a napájejí se pivem. Stovky motorek stojí zaparkovány v řadách podél chodníků.
Večer se přesuneme na rodeo. Rodeo v Cody je vyhlášené. Jezdí se denně a denně přichází do hlediště asi pět tisíc diváků. Je tu všechno, co má na rodeu být, včetně ujetého klauna. Lasuje se, jezdí se barely, jezdí se na divokých konících i na býcích. K našemu údivu na obrovských býcích startují kromě dospělých i malé děti. Je tu dvanáctivteřinový časový limit, během něhož se mají na býkovi udržet. Málokomu se to podaří. Jeden asi sedmiletý chlapec si při pádu z toho šíleného zvířete bolestivě vymkl rameno. Jinak se z býků padalo bez zranění.
Na noc zůstáváme v Cody a ráno hned po snídani zamíříme do Red Lodge. Kouzelné podhorské městečko s hornickou tradicí. Projdeme se centrem a v místní restauraci sníme steak. (Montana steak 8oz za 22 dolarů včetně farmářských hranolek a brokolice v páře). Většina lidí by si na něm asi pochutnala, ale nám jídlo připadá suché a po zkušenostech z předloňska z Texasu mu dáváme tři mínus. Ještě zajdeme do hypermarketu doplnit zásoby do karavanu. U pokladny si všimnu titulní stránky novin s fotografií bývalého prezidenta Clintona. „Amerika pláče pro svého prezidenta“, zní titulek. Až teď nám došlo, proč vlajky u státních budov visí jen na půl žerdi.
Blížíme se k Yellowstonskému parku
Vjíždíme do Yellowstonského parku. Stoupáme prudkými serpentinami. Skalní masívy mají žlutou barvu. Proto asi ten název. Překonáme nejvyšší bod našeho přejezdu 3349 metrů nad mořem.
Vidíme medvěda Grizzlyho, ale nemůžeme zastavit, takže se kocháme jen za jízdy. Příště vystoupíme přímo do stáda bizonů. Valí se pomalu k silnici. Matky si hlídají mláďata, samci bručivě bučí. Několik zvířat se vydalo prostředkem silnice, auta trpělivě čekají v koloně. Spíme v tábořišti přímo v Yellowstonu.
2.360 metrů nad mořem jezero u kempu RV kde spíme a bojíme se medvědů...
Ráno pokračujeme cestou Chief Joseph Trail. Spousta míst je tu pojmenována po legendárním indiánském kmeni Nez Perce.
Bizon, pár metrů od fotografa, naštěstí si to míří ke svému stádu na druhé straně řeky.
Sjedeme z hor a na občerstvení zastavujeme v malebném městečku Cooke City. Je lemováno horskými masivy. V kavárně nás obsluhují dvě slovenské studentky z Levoče. Jsou tu na brigádě a září štěstím, že vidí krajany.
Pokračujeme Yellowstonem. Fotíme vodopády. Fotíme gejzíry. Odpoledne dorazíme do města Livingstone a v obchodním domě Albertson nakupujeme obrovské steaky z vyzrálého hovězího. Grilujeme je večer u karavanu v KOA campu a zapíjíme je vínem. Jsou skvělé. Bože, dej Česku také takové maso...
Kaňon řeky Yellywstone, těsně u vodopádů.
Další den dojíždíme k městu Bozeman. Zastavujeme na kraji města v obchodě se sedly a cajky na koně. Zvenku se dřevěná bouda zdá malá, ale uvnitř je na stojanech vystaveno asi tři sta sedel. A těch uzdeček, udidel, dek a všeho možného. Kousek odsud má svůj obchod známý kloboučník. Obul hlavy spoustě filmových hvězd. Například Robert Redford se blýskl v klobouku od něj v roli Toma Bookera ve filmu Zaříkávač koní. Klobouky dělá na míru, posílá je domů na dobírku a nejlevnější klobouk u něj přijde na pět set dolarů. Asi tři sta metrů od něj nás zaujme malá dřevěná budova s nápisem Montana Whiskey. Místní originální palírna. Zaplatíme si ochutnávku – pět dolarů na člověka - a ochutnáváme. Je výborná. Ještě si prohlídneme výrobu (osm zaměstnanců rodinné firmy) a zakoupíme několik lahví domů a na cestu. Zatím se venku udělalo nesnesitelné vedro. Další čtyři hodiny strávíme v obrovském klimatizovaném farmářském obchodě. Nakupujeme trika, košile a rukavice, šátky a bundy, jako bychom doteď žili na pustém ostrově. A gely na ošetření poranění u koní a odčervovací pasty. Večer po nákupu dojedeme na ranč, kde se má zítra od rána konat klinika Toma Curtaina. Zúčastníme se jako diváci. V noci se nad Montanou přežene bouře a ráno je, zaplaťpánbůh, pod mrakem.
Od rána ranč žije. Jezdci se sjíždějí, vykládají koně z přepravníků, sedlají a nasedají. Mezi účastníky kurzu jsou taky výrobci kovbojských bot Ed a Thea Disneyovi. Když nás spatří z arény sedět na lavičkách, zamávají nám. Dopoledne se jezdí horsemanship, odpoledne se pracuje s telaty. V horsemanshipu se řeší načasování nohou. Jeden z výroků Toma Curtaina: „Tohle učil už Tom Dorrance. Řekl, že je třeba odhalit tajemství koně. A to je v nohách.“ A ještě jeden výrok Toma Curtaina: „Udělat chybu není špatné. Když kůň udělá chybu a vy to necháte bez povšimnutí, ještě se nic neděje. Když udělá kůň stejnou chybu podruhé a vy ho zase necháte, stává se z toho špatný zvyk. Když ho necháte potřetí, už máte co napravovat.“
Soutěž Ranch roping na ranči u Scottových
Následující noc jsme strávili v RV campu KOA nedaleko Billings. Na kempy KOA jsme už dostali slevu. Asi 20 km od Billings se nachází ranč, kde se má tento víkend konat dobytkářská soutěž. Právě tam hned ráno po snídani míříme. Ranč nacházíme bez obtíží. Kovbojové jsou už na koních. Zkoušejí si hody lasem na damu, která stojí v opracovišti. Hlavními organizátory soutěže je rodina majitele obchodu Buckaroo Bussiness Scotta Grosskopfa. Ranč patří Scottovým rodičům. Scott sedí na koni a vítá nás, stejně tak i jeho otec Dick Grosskopf, který také soutěží. Soutěž má název Northern Range Ranch Roping a lasuje i Scottova manželka Staci a jeho desetiletý synek. Oba jsou výborní. Mezi soutěžícími je i Nat Wald, pletař rawhidu, kterého jsme navštívili na začátku naší cesty se svým asi dvacetiletým synem. Všichni jezdci jsou krásně oblečeni a upraveni, koně mají většinou dvojí uždění ve stylu Vaquero. Je na ně nádherný pohled. Pravidla soutěže spočívají přibližně v tom, že trojčlenný tým jezdců musí v krátkém časovém limitu zalasovat a vytáhnout ze stáda tele. Tele musí mít zalasovanou hlavu , dalším hodem se zalasuje zadní noha. Jeden z týmu slézá z koně a tele položí na bok. Pak jsou smyčky uvolněny. Počítá se čas. Někteří jezdci, ba i jezdkyně, mají každý hod lasem úspěšný. Koně spolupracují. Cválání je zakázáno, vše se dělá v klidu a pohodě, přesně tak, jak by to mělo vypadat při práci na ranči. Jednou ze soutěžících je také známá malířka Crystal Lenhart. Atraktivní blondýnka mezi čtyřícítkou a padesátkou. Lasuje skvěle, co hod, to zásah. Koně jsou v pohodě a jezdci také. Soutěž nás baví, pořád je na co se dívat. Vydržíme až do konce, což je v neděli pozdě odpoledne. Podíváme se ještě na vyhlášení vítězů u Grosskopfů na zahradě a rozloučíme se.
Ještě ten večer stačíme zabloudit. Navigace se asi zbláznila. Pokoušeli jsme se najít farmu Todda Hansona, výrobce ostruh, pák a stříbrných přezek na uzdění. Místo toho nás navigace zavede k jakési nevlídně vyhlížející farmě v polích. „Popelka Street“, hlásá označení jediné ulice v poli. Místo připomíná fabriku, ale jsou to jen obrovské kovové silážní tanky, snad na uskladnění krmiv. Z nepřístupně vyhlížejících vrat vychází obrovský fousatý chlap. Nedívá se na nás právě přátelsky. Se svým vzezřením by klidně uhlídal mexickou hranici sám. Bára mu rychle vysvětluje, že jsme zabloudili a kvapně se otáčíme na malém plácku. Bloudíme dál. Jezdíme po Billings a nemůžeme najít RV kemp. Některými místy, například kolem ženské věznice nebo kolem budovy plastické chirurgie, projíždíme snad čtyřikrát, než konečně na okraji města kemp najdeme.
Předposlední den dopoledne nakupujeme v centru Billings v obchodě Buckaroo Bussines. Scott tu není, obsluhuje nás jeho kolega. Nakupujeme věci na koně i dárky. Zboží je v nejvyšší kvalitě a je také velmi drahé. Doufáme, že bychom mohli dostat slevu, když tu nakupujeme už podruhé a jsme z takové dálky, ale to jsme se spletli.
Ranč Todda Hansona nacházíme v malebné krajině, úplně jiným směrem od Billings, než nás včera vedla navigace. Todd je skromný a milý. Podle toho, co říká, mu už bude určitě čtyřicet, ale nevypadá ani na třicet. Provází nás dílnou a ukazuje nám svoje výrobky. Je to krásná a jemná práce. Na zdi visí plakát ze soutěže Vaquero Fiesta s Richardem Caldwellem. Richard je jedním z hlavních Toddových zákazníků. Todd se také zúčastňuje na svých koních soutěží jako Fiesta nebo Californios.
Poslední noc naší cesty strávíme v Billings, v kempu, který jsme včera tak dlouho hledali. Je už osvědčený. Ráno dojíždíme přesně na čas do půjčovny RV karavanů. Vůz si přichází přebrat starší štíhlý pán. Usmívá se na nás a ptá se, zda jsou na karavanu nějaké závady. Žalujeme na sebe, že jsme urazili držák na toaletní papír a Bára hlásí, že dveře od sprchy jdou velmi špatně zavírat. Pán si závady zapíše do notesu a aniž by po nás karavan kontroloval, přistaví dodávku, abychom si mohli naložit zavazadla. Pak nás v pohodě odváží na letiště. Úplně jiné jednání než před dvěma lety v Texasu, kde po nás karavan proslídili a každou chybičku chtěli pokutovat.
V poledne odlétáme do Denveru, odtud budeme pokračovat do Frankfurtu. Ahoj Ameriko, Byla jsi nádherná!