Mílý Václave. </p><p>

Chtěla jsem ho prodat. Po všech těch letech mi došla trpělivost. Pořád studuji, čtu a snažím se přijít horsemanshipu na kloub, nechala jsem si srovnat páteř (která mi po porodu trochu ulítla), abych byla schopna sedět v sedle rovně. A on nic. Bylo mu to šumák. V lotu dělal bugr, občas mi přišlo, že z ničeho nic vyhodil tak, že jsem se poroučela k zemi. Už mi není náct, mám dvě děti, mám tě plné zuby. Prodám tě, vztekala jsem se. Šel vedle mě, nic neříkal. Doma mi přišla zpráva shora. Prej - když rozbiješ zrcadlo, obraz se nezlepší. Druhý den mi došlo, co to znamená. Kamarádka se na nás dívala a zamyšleně poznamenala- ten tvůj kůň je stejný jako ty, když se vztekne, má černo před očima a pak s ním nic nehne. Šla jsem na to od lesa. Takže když nechci vzteklého zákeřňáka, nesmím být vzteklý zákeřňák. Aha. Pro jistotu jsem ještě zavolala kamarádovi Frantovi Špatnému a on na to, že tam u mě cítí moc ega a přijede se na nás mrknout. Přijel. Na jaře. Koníkovi se moc nelíbil. Když s ním Franta pracoval, házel pořád hlavou - prej jak chorý osel. Předtím to nikdy nedělal, jen když mu občas dotahuju sedlo. Zopakovali jsme si Parelliho, ale Fandu jsem dopalovala svými dotazy, které začínaly Ale Vašek Bořánek ..... Nakonec mi řekl, že když pracuju s Bořánkem, taky mu nevykládám, jak to dělá Špatný. (To je pravda :-) Prý jsem na Bořánka více naladěná. Minikurzík byl fajn, ale zjistila jsem, že problém s egem nemám sama... </p><p>

Tak jsem si přečetla pár článků, které naznačovaly, jak zůstat s koněm. Nic jsem se z nich nedozvěděla. Řekla jsem si, že začnu pracovat na tom, aby se koník začal se mnou cítit dobře. Brala jsem ho na procházky, ale samotného, aby ho koňští kamarádi nerozptylovali a soustředil se na mě. Začala jsem na koníka víc mluvit, víc ho chválit. Chyb jsem si nevšímala, jen jsem je opravila a čekala na správnou reakci. Přestala jsem řešit čas. Místo - musíš jsem začala říkat - zkus na to přijít. Nechtěl přejít dřevěný most přes potok. Otravovala jsem ho holení, ale pořád stejně bez zvyšování tlaku a čekala, až se začne soustředit na přejití. Při každém naznačení kroku nebo snaze jsem přestala otravovat a chválila ho. Trvalo to asi čtyři minuty a přešel... Aha, funguje to. Začala jsem myslet jinak. Neberu ho do situacích, o kterých vím, že jsou hraniční a mohl by selhat. Když nebyl delší dobu venku, na louce necválám a neriskuju. Proč taky? I když mě to láká, odpustím si to. Sama jsem si na sobě vyzkoušela, že když jsem po dlouhé době hrála volejbal, druhý den jsem měla problém vyjít do schodů. Nikdo by mě nedonutil běhat nebo dělat dřepy. Došlo mi, že s koněm je to stejné. Prostě někdy se špatně vyspí, někdy ho bolí svaly, a proto nereaguje vždycky tak, jak bych si přála. Ale je na mě, abych to poznala. Snažím se s ním nedostat do konfliktu. To neznamená, že si může dělat, co chce. Jen mi došlo, že musím vždy vycházet z bodu, ve kterém se zrovna nachází. I když umím vařit, někdy mi všechno padá z ruky, nebo připálím i polívku :-) Někdy jsem nevrní a nevrlá. Někdy se bojím. Ale nikdy mi nepomůže, když mě někdo za to začne nadávat a stírat mě. To jsem pak ještě nevrlejší. Snažím se proto všechno dělat v klidu. Když mi něco nejde, zasměju se a nechám to na zítra. Pak to jde mnohem líp. Snažila jsem se koníka odnaučit řehtat po koních tím, že jsem ho vždy obrátila na druhou stranu, když moc volal po koních. Došlo mi ale, že když je dítěti smutno nebo se bojí, nepotřebuje výcvik a výchovu, ale porozumění. Takže už koně neotáčím, ale poplácám ho po krku a snažím se, aby se se mnou cítil dobře. Světe, div se. Přestal řehtat po koních. A mně konečně došlo, že nechat ego v sedlovně, znamená být svobodná. Prostě nemusím. Nemusím zvládnout obrat kolem předku zrovna dneska na 100 procent. Nemusím jet s bandou kovbojů, když vidím, že koník je vynervovaný a čeká, až to bude moct někam zpakovat. Nemusím... Protože mi začalo být jedno, co si druzí myslí. A zajímavé je, že tohle funguje i mezi lidmi. Pracuju jako učitelka. A vyzkoušela jsem si, že s každým puberťákem zmůžu daleko víc vtipem, úsměvem a tím, když ho dokážu zaujmout a najít příležitost, jak ho pochválit a ukázat mu, že udělal pokrok. Jenže k tomu musí člověk dozrát. Včera jsem na koníkovi seděla po třech týdnech. Má takový rituál. O vánočních svátcích mě už pět let za sebou vždycky sundal. Vypadá to ale slibně. Na silnici jsme potkali blikající a houkající sanitku. Profrčela kolem nás, ale koník se ani nehnul. Paráda. A když zpoza rohu vyletěl ubrus a za ním hned drobky, které prášil hospodský, koník sice udělal roll back, ale hned se nechal vzít zpátky. Žádné skopičiny, vyhazování ... Tož tak, Václave. Pokud jsem tě tolika řádky ještě neodrovnala a dočetl jsi až sem, pak viz, že to má smysl. Každé otevřené oči a srdíčko. Můj kůň ti vzkazuje, že děkuje. A moje ego? Ono zase vystrčí růžky, ale koník už ho srovná.